Pád do prázdna: 7 dní bez mobilu

aneb Jak jsem zjistil, že svět fakt existuje a není to jen appka v mobilu.

Den 1 – Panika

Všechno začalo nevinně. Obyčejné ráno, drobná nešikovnost a... BUM! Mobil na zemi. Displej černý, nereaguje.

Zkouším všechno – foukat, třepat, nabíječka, modlení, restart, tanec v dešti, N I C.

Jsem sám. Poprvé po letech slyším v pokoji ticho. Nejsem na WiFi. Nejsem nikde.

Teď přichází ta vnitřní chvíle pravdy.

Začínám si říkat, jestli si vůbec pamatuju něčí číslo. Zjišťuju, že ne. V hlavě je úplně prázdno, jako když smažeš historii v prohlížeči a zapomeneš i heslo na email.

Jediný, co mi běží hlavou, je PIN na zámek a reklama na šampon z YouTube. V zrcadle vypadám jako někdo, kdo právě dostal padáka z Matrixu. Fakt se divím, že mi pod očima nesvítí aspoň kontrolka „Error 404: život nenalezen“.

Minutu stojím a hledím do blba. Co se to stalo ?

Jediný, co se v místnosti hejbe, jsou prachový chuchvalce pod postelí. Místo melodie telefonu slyším tikání hodin, co mě drtí jak časovaná bomba.

Mám chuť napsat kámošům, jaká je to hrůza – ale není čím.

V tu chvíli mě napadne, že bych mohl konečně přečíst tu knížku, co leží na stole dva roky.

A za dvě minuty už hledám mobil jestli náhodou nefunguje, když do něj fakt HODNĚ bouchnu.

Možná naskočí.

Ne ?

Den 2 – Závislost, která bolí

Ráno automaticky sahám na noční stolek – tam jen kapesník. Můj mozek naprogramovanej na oznamení se resetuje do továrního nastavení.

Něco je špatně, ale za boha nevím co…

V kapse mám prázdno a ruce nervózně cukají, jak feťákovi v odvykačce.

Ještě desetkrát za dopoledne pro jistotu kontroluju mobil, jestli se náhodou mobil nezázračně nezregeneroval.

Nic. Ani známka života. Začínám přemýšlet, že bych si vyrobil improvizovaný telefon z krabice od mlíka a provázku.

Doma se rozhlížím, jestli někde nezapadlo aspoň starý véčko.

Najdu ho v šuplíku, ale místo mikro SIM karty je tam obří sim karta no jo de to dopředu všechno. Fakt – poslední relikvie devadesátek, co jsem schovával „na horší časy“.

Ach ty vzpomínky...

Chvíli se dívám na tlačítka, která už dneska nikdo nepoužívá, a nostalgicky si vzpomínám na dobu, kdy jediný co se dalo na telefonu nastavit byl budík v 5:00.

Káva ? Nuda.

Sedím a zírám do hrnku jak do hlubiny vesmíru. Po pěti minutách si všímám, že jsem si ani nezamíchal cukr.

Ke snídani si místo TikToku čtu složení na cornflakes. Prý „z 52 % kukuřice“. Wow, aspoň něco v životě má jasný obsah.

Nakonec skončím u toho, že si čtu nápisy na mléku a přemýšlím, proč už třetí den nepřišla žádná zpráva – než si uvědomím, že nemá jak.

Den 3 – Úzkost a podezření

Přestávám vnímat čas.

Zjistil jsem, že můj dům má jediný hodiny na troubě, který jdou o hodinu pozadu, ale aspoň něco. Protože absolutně nechápu jak je nastavit, protože nemám telefon.

Všude ticho, žádný vibrace, žádný „ping“.

Začínám vnímat zvláštní zvuky bytu – lednice hučí, topení syčí, sousedka zpívá falešně jak z Youtube Shorts „nejhorší covery světa“.

Jdu ven bez Google Maps.

Připadám si jako objevitel Amazonie bez kompasu.

Jdu do obchodu po paměti, což je adrenalinová disciplína: „Kde je v tomhle krámě chleba? Nejspíš za mlíkem, vedle saponátu.“

U pokladny se tvářím drsně, protože nevím, jak platit bez Apple Pay. Platím hotově. Pokladní na mě kouká jak na podezřelýho protože mít v dnešní době hotovost je fakt divný.

Skoro čekám, že na mě zavolá ochranku: „Pan platí drobnýma, to jsme tu dlouho neměli.“

Všichni kolem mají telefony. Jsou jako zombíci s displejem. Cítím se neviditelnej.

Nikdo mě nepotřebuje. Začínám mluvit s prodavačkou, ona si mezitím píše na Messengeru.

V hlavě mi běží absurdní scénář: „Když řeknu nahlas 'Dobrý den', nestane se mi něco?“

Cestou domů mě napadne, že bych si mohl pustit hudbu.

Sáhnu do kapsy.

Jo, jasně.

Tak si aspoň zpívám nahlas sám pro sebe. Okolí se mi vyhýbá obloukem, asi čekají, že začnu po lidech házet ponožky.

Den 4 – Reálný svět bolí

Ráno se vzbudím a automaticky chci zkontrolovat budík na mobilu. Neexistuje. Otevírám okno a sleduju, jestli je venku světlo nebo apokalypsa.

Snídaně bez hudby – slyším jen zvuky chroupání rohlíku, což je pro moje uši podobně příjemný jako zvuk vrtání v paneláku v neděli ráno.

V práci mě všichni hledají:

„Proč jsi neodepsal?“ – „No, telefon je mrtvej.“

Nastává ticho, které se slyší jednou za deset let.

Jeden kolega se mě dokonce zeptá, jestli jsem v pořádku nebo jestli už se mě má začít bát.

Přináším si oběd bez Instagramu.

Chvíli na něj koukám, jestli vůbec vypadá jedlý bez filtru.

Nakonec to risknu. Pořád to chutná stejně – jen nemám důkaz na insta stories (instagram příběhy).

Zkouším kolegovi říct vtip osobně. On se nesměje, jen mi ukazuje meme na svým mobilu.

Jo, to jsem si neměl nechat ujít – teď vím, jak se cítí neandrtálec na workshopu o kryptoměnách.

Cestou domů si všímám, že tramvaj dělá na zastávce přesně tři minuty pauzu, protože řidič prohlíží TikTok.

Já si čtu reklamu na pojištění domácnosti , která je nalepená na autobusu – vypadá to, že mám životní smlouvu na „nic se ti už nikdy nestane“, jen musím přežít bez smartphonu.

Den 5 – Pokus o přežití

Začínám experimentovat s papírovým seznamem věcí.

Výsledek? Ztratím ho do pěti minut.

Píšu si náhradní poznámky na ruku, ale po dvou umytích zbyde z „koupit chleba“ jen „koup“.

Kdybych byl Robinson, na pustým ostrově bych nejspíš omylem snědl palmu místo kokosů.

Volám mámě z pevné linky od sousedů, nikdy mě předtím neviděli, abych jí řekl, že žiju.

Máma je v šoku: „Ty ještě žiješ? Já tě nemůžu najít na WhatsAppu!“

Chvíli uvažuje, jestli nevolám z basy, nebo jestli mě aspoň unesli mimozemšťani – to by jí aspoň mohla napsat FBI.

Někdo zvoní u dveří.

Nečekám návštěvu. Je to pošťák – dává mi upomínku, protože jsem neviděl SMSku, že mám balík.

Cítím se jako před vynálezem internetu.

Vysvětluju mu, že jsem offline, a on mě podezíravě sleduje, jako bych prodával VHS kazety u metra.

Cestou z pošty přemýšlím, jestli je normální začít vést deník. Mám pocit, že bych si mohl malovat obrázky, jak se cítím.

První obrázek: Křičící smajlík s vypnutým WiFi.

Den 6 – Opravdové pocity

Zjišťuju, že když jsi bez mobilu, přemýšlíš. Třeba nad tím, kolik máš doma ponožek a proč ti vždycky jedna chybí.

Kouknu z okna – venku jsou lidi. Někteří se smějou! Bez telefonu! Podezřelé.

Začínám uvažovat, jestli mají nějaký tajný lifehack (životní trik), nebo prostě mají starou Nokii, co vydrží všechno.

Místo Spotify si zpívám nahlas vlastní playlist.

Sousedi tleskají (nebo bouchají do zdi, těžko říct).

Můj největší hit: „čekám na signál, ale on nepřichází a já čekam dál…“

Zvažuji založení vlastního žánru: offline-pop.

Pořád přemýšlím, jestli bych neměl napsat SMS – jenže pak mi dojde, že bych si musel nakreslit vlastní SIMku.

Večer místo prokrastinace na netu začínám hrát sudoku na obale od cereálií.

Do té doby jsem netušil, že to někdo fakt někdy dělá.

Den 7 – Osvícení a návrat do reality

Ráno už nesahám po mobilu.

Sahám po životě. Vařím si kafe a sleduju, jak voda vře – reálná animace bez načítání…

Na ulici zdravím lidi, na které bych se normálně vykašlal, protože bych si četl zprávy.

Jeden mi dokonce odpověděl. Upřímně, byl z toho zmatenější než já.

Zdravíme se, jako by byl první den ve škole.

Večer mi přijde opravený telefon.

Zapnu ho. 148 zpráv. V hlavě mi běží dvě možnosti:

1. Všichni mě hledali a jsem pro ně důležitý.
2. Přišlo mi 147 reklam a jedna zpráva od banky.

Dívám se na displej, ale tentokrát vím, že svět je i bez něj.

Ale abych si to ověřil, radši to hned postnu na Instagram.

Závěr:

Život bez mobilu je jako detox – bolí, sere, ale pak se ti trochu rozjasní mozek. Stejně ho pak zase zapneš a jedeš dál. Ale aspoň víš, že jsi to dal.

A pokud ti někdy spadne telefon na zem… už víš, co tě čeká.

Tak hlavně pevný nervy a papírovou mapu – nebo aspoň fixu a ruku na poznámky.